Den připomínající vítězství spojenců nad hitlerovským Německem se slaví 8. května. Svého času, v dobách nedávno minulých, nebo už dávno minulých, jestli chcete, byl tímto svátkem 9. květen. Proč jsme si zase pohráli s daty? Za oficiální ukončení II. světové války na evropském kontinentě se považuje kapitulace německých vojsk podepsaná dne 7. května 1945 ve staroslavné Remeši. Ta vstoupila v platnost právě dne 8. května ve 23:01 hodin středoevropského času. Zastavit rozjetou armádní mašinérii není tak lehké z minuty na minutu ani dnes.
Proto 8. května vyhlásili naši tehdejší západní spojenci za Den vítězství v Evropě. Ve středu Evropy, ČSR, byla situace jiná. U nás stále probíhaly těžké boje. Válka byla ukončena až 9. května 1945 vjezdem sovětských tankových kolon do Prahy.
Tolik fakta. Jejich výklad rád nechám historikům různých barev a názorů. Ostatně, jak je notoricky známo, vrchním vykladačem pravdy je vždy vítěz a objektivní výklad historie není možný ani s odstupem několika stovek let (viz husitské hnutí).
Já měl ovšem štěstí, nebo také smůlu, že jsem své mládí prožil vedle generace, která II. světovou válku zažila na svou vlastní kůži. Vedle oficiální propagandy, jsem měl možnost poznat přímá svědectví lidí o tom, co se v Ivančicích dělo za války i těsně po ní. Od té doby vím, že máme v této zemi příliš malé lesy pro všechny poválečné partyzány a jen ti největší zbabělci vylezou po vítězství z nor a začnou se mstít na bezbranném nepříteli. Ale nechci na tomto místě otevírat hroby a ukazovat prstem, jak je dneska dobrým zvykem. Jsem na to příliš mladý, válku jsem nezažil a nebudu soudit pohnutky lidí, kteří po 9. květnu 1945 udělali něco, za co se poté dlouhá léta styděli. Ono mezi námi, i po roce 1989 se objevilo spousta statečných a udatných ilegálních bojovníků s komunisty. Jen ten boj se odehrával v soukromí, u kávy a dobře napsaných normalizačních seriálů.
Proč tyto věci spojuji? Vedle nás bydlela sousedka. Paní Vašíčková. V roce 1945 zažila osvobození Brna. Co by pubertální mládenec, živen samozřejmě vřelým citem k našim sovětským bratrům - okupantům, jsem v její přítomnosti přes zuby procedil něco o přiblblých Ivanech. To jsem si dal. Na její mravokárnou řeč v životě nezapomenu: „Chlapče, až budeš sedět v kanálu, nad tebou budou lítat kulky, střílet kanóny a ty se budeš modlit, aby někdo toto peklo ukončil, a on nakonec přijde a z toho kanálu tě vytáhne, byť v ruské uniformě, pak něco vykládej! Pokud jsi to nezažil, tak mlč!“ Podotýkám, že sousedka byla až do své smrti přísná katolička, komunisty moc nemusela, taky jim to dokázala velmi nahlas říci.
Na tuto příhodu jsem si vzpomněl, když jsem svého času sledoval kladení věnců k pomníku osvobození v Ivančicích. Na druhé straně stál hlouček komentátorů, kteří se celým obřadem zjevně bavili. Je pravda, že tolik let po válce je dost těžké si připustit, že nebýt partyzánů, kteří skutečně v tom lese bojovali, našich a spojeneckých vojáků, mezi které patřili i ti sovětští, tak tam na tom chodníku nikdo nestál a neměl se čemu pochechtávat.
