Zrcadlo.info

Stává se to naprosto běžně. Touláme se po krajině, ať už vozmo, kolmo nebo pěšmo. A tu najednou, snad vlivem nezvyklé námahy, vypukne vzpoura posádky škuneru (vaše milované děti) vedené prvním důstojníkem (neméně milovaná manželka) a důrazně se začnou dožadovat jídla a pití.

Milý kamarádi a milé kamarádky. Můj vážený pan otec dělá v této rubrice chutě všem rodičům. To je samé marinované kolínko, pikantní gulášek, dobře vychlazené pivečko nebo lahodné vínečko. Ale když procházíme kolem cukrárny, začne vždycky strašlivě spěchat a člověk si pomalu nemůže dát ani zmrzlinu.

Když chcete jít v Oslavanech na pivo, možností máte spoustu. Chcete-li si však na pivě pochutnat, posedět v pohodovém, téměř prvorepublikovém prostředí, určitě si zajděte do hospůdky s milým názvem „U Vodouška“. Tento podnik leží trochu stranou od silnice z Oslavan do Padochova a na Zbýšov, proto je ideální se sem vypravit třeba na kole nebo při pěší procházce.

Výkřik moderní socialistické architektury 70. a 80. let minulého století. Byl původně zamýšlen jako centrum občanské vybavenosti moderního sídliště. Tím nějakou dobu také byl. Jak šel čas, zůstala z původního centra zachována na svém místě samoobsluha a na dnešní dobu poměrně útulná hospůdka. Doby, kdy jste si mohli zajít do prvního patra na oběd, jsou bohužel nebo také možná na štěstí dávno pryč. Proč na štěstí?

Na náměstí v Rouchovanech najdete restauraci a jednu zajímavou hospůdku s bohatou minulostí. Skoro po celé století nesla název „U ZLATÉHO JELENA“. Majitelem byl ruský legionář pan Virgl, který na posezení u piva, dovedl zajímavě vyprávět o zážitcích tehdejších legionářů, putujících do Vladivostoku.

V Ivančicích je spousta tajemných zákoutí. O některá jsem přišli. Třeba o tajemnou Podivínku. Jiná nám zůstala díky bohu zachována. Jedním z takových je i Mácuv mlýn za kostelem Nanebevzetí panny Marie. A zrovna ve dvoře tohoto mlýna je jedna z rázovitých ivančických hospůdek. Mnoho se zde určitě nenajíte. Mají pouze slané tyčinky, brambůrky a jiné pochutiny.

Chci se spíše věnovat některým připomínkám k této rubrice. Mnozí naše noviny obviňují, žee se jedná o placenou reklamu. Vážení přátelé, jste vedle jak ta jedle. Neplatí nás žádný hostinský či restauratér. Popravdě řečeno, neviděli jsme od nich ani půllitr piva. Účelem je seznámit naše čtenáře s místy, kde mohou v klidu posedět, najíst se, případně si popovídat s přáteli u dobře vychlazeného moku. Taky jsme tak trochu tajně doufali, že i vy, naši čtenáři, se rádi o taková místa podělíte.

Je libo osvěžení uprostřed sídliště? Vyprahlo vám po nákupu a potřebuje zklidnit nervy? Tož zamiřte v Ivančicích do Bednabaru. Klidné to oázy pivařů, mariášníků i jejich kibiců, uprostřed starého ivančického sídliště. Již za temných bolševických dob zde stála malá a nenápadná hospůdka skýtající osvěžení po usilovném budování světlých zítřků.

Hostinec, poslední a nejstarší ze třech, které se nalézají v údolí řeky Jihlavy, nedaleko proslulých říčních lázní u Stříbského mlýna. Sedávají tu drsní trapeři, kteří se protloukají svým kolťákem a keňou drsnou krajinou tří řek hledajíce zlatou žílu. Zde nalézají dobře vychlazený a čepovaný zlatý mok.

Byla nebyla, za temného totalitního režimu, jedna chata. Stála hrdě, v nádherném údolí řeky Jihlavy, nedaleko Stříbského mlýna u Ivančic. Vlastnil ji ctihodný mistr řemesla malířského. Jak šel čas, vítr odvál milované tajemníky a nahradil je neméně milovanými politiky. Ale politici dovolili lidu podnikat. A tak se z chaty stala oblíbená restaurace navštěvovaná občany obojího pohlaví.

Lení sezóna se pomalu blíží a údolí řeky Jihlavy kolem Stříbského mlýna se začíná pomaličku probouzet ze zimního spánku. Jak se probouzí příroda, tak se ze zimních pavučin začínají vymotávat i všechny tři místní osvěžovny. Restaurace a pizzeria Martálka, prastarý Yukon a v neposlední řadě i jejich nejmladší sestra Galerie a kavárna Stříbský mlýn.

Na první dojem se nemá dát. Poslouchat moudra předků se přece jenom občas vyplatí (pozor, ne vždy). Bylo, nebylo v Neslovicích kdysi dobří občané postavili, možná v akci Z, u silnice motorest. Pro povyražení motoristů a osvěžení starousedlíků. Vybaven byl, jak jinak, těžkým nábytkem. To, aby se zabránilo vesnickému vyřizování účtů.

Na své dlouhé štrapáci z brněnských restaurací jsem dostal opět hlad a žízeň. Při chůzi po cestě, kterou chodily pěšky z Ivančic na slavný brněnský „Zelňák“ už naše prababičky, se člověk přece jen trochu zapotí. Ale co dělat? Ze staré zájezdní hospody zbyly jen základy. Ale řešení se v naší milované pohostinné Moravě přece jen najde.

Doufám, moji milí čtenáři, že mě nebudete podezřívat z přílišné příchylnosti k různým brněnským tavernám a odvrácení se od hospůdek našeho rodného kraje. Nebojte se. Vrátím se zpět. Ale s dovolením, ještě bych se zmínil o jedné, která si zasluhuje širší pozornosti a potom šupky dupky zpět k milované Jihlavě, Oslavě a Rokytné.

Tlukot válečných bubnů a zvuk polnice vás přivítá při vstupu do Brněnského šermířského L.A.G. v Brně na Kopečné ulici. Proč vlastně píši o brněnské restauraci, našinci na hony tak vzdálené? Z jednoduchého důvodu. Tak originální a bohužel zastrčenou restauraci jsem na svých četných cestách za dobrou krmí a pitím neviděl. Je pravdou, že ji znají jen skuteční znalci.