Zrcadlo.info

Stává se to naprosto běžně. Touláme se po krajině, ať už vozmo, kolmo nebo pěšmo. A tu najednou, snad vlivem nezvyklé námahy, vypukne vzpoura posádky škuneru (vaše milované děti) vedené prvním důstojníkem (neméně milovaná manželka) a důrazně se začnou dožadovat jídla a pití.

Dlouze jsem váhal a hledal ve své paměti, kterou svoji oblíbenou hospůdku bych s vámi, milí čtenáři, navštívil v tento kouzelný předvánoční čas. Jednu jsem našel. Jmenuje se Sklípek a nachází se v Brně, na ulici Dřevařské. Objevil jsem ji čirou náhodou. Hospodářská krize dává na frak nejen nám, obyčejným lidem, ale i našim hospůdkám.

Už jednou jsme spolu projeli slavné Buchlovské hory a zastavili jsem se v motorestu na Samotě. Dnes mám pro vás ještě jedno stravovací zařízení v této lokalitě. Bufet U Trampa. Najdete ho skoro na samém konci hor, směrem na Uherské Hradiště. Stojí zde nenápadně, už léta, aby lákal motoristy k příjemnému posezení a osvěžení před dlouhou a namáhavou cestou směr Luhačovice či slovenský Trenčín.

Postižen hladem přímo obrovským jsem chodil kolem znojemského autobusového nádraží jako hladový vlčák a přemýšlel jsem, kde si dám něco dobrého k snědku. Všechny podniky, které jsem znal ze svého raného mládí, už dávno zanikly, nebo byly přebudovány na něco jiného. Až při procházení kolem staré nemocnice jsem ho zahlédl. Hostinec U Dvou volů. Podnik jsem neznal, ale jeho vývěsní štít na mě zapůsobil tak solidním dojmem, že jsem se rozhodl vejít dovnitř. Při příchodu blíže jsem potkal i dva spokojené řemeslníky, kteří právě vycházeli ven.

Ti, kdo jezdí častěji na Slovensko, či pouze do Uherského Hradiště, tuto destinaci zajisté také znají. Stojí si v Buchlovských horách na kopci jako nedobytný hrad. Ano, mluvím o známém motorestu „Samota“, kdysi stavbě s terasou, poskládanou z unimobuněk, zanechaných zde zajisté z nějakého důvodu stavaři, dnes hrdém motorestu s nádherným loveckým interiérem.

Nebojte se, milánkové. Nezavedu vás ani do Latinské Ameriky, abychom si pochutnali společně na nějaké té kávové specialitě. Ani jsem neusnul u hororového programu nazvaného příznačně „Romantica“, aby se mi zdál sen o nějaké milostné scéně odehrávající se v odlehlé argentinské kavárně. Zůstanu, jako správný pecivál, ve svých rodných Ivančicích. Tak, který podnik se nám to pod tímto sladkým a trochu dobrodružným názvem skrývá?

Jak už jsem slíbil, dneska trochu netradičně. Griluji, griluješ, grilujeme. Toto heslo dnes vyznává spousta fandů přírodního grilování a jejich řady utěšeně rostou ( i já jsem také jeden z postižených). Tohoto trendu se rozhodli využít dva nápadití dobráci, milovníci dobré kuchyně a hlavně muži na svém místě. Pánové Aleš Tureček a Bohumil Smutný. Uspořádali v Ivančicích první ročník soutěže v grilování a nazvali ho velmi případně: Grilfest.

Restaurace a jiná stravovací zařízení umístěné v místech, kde kráčely dějiny, mají, alespoň pro mě, zvláštní kouzlo. Na slavkovském bojišti znám dvě. Jedna z nich je Stará pošta u Rousínova. Tu bych si s dovolením ponechal na prosinec, kdy bude další výročí oné slavné bitvy tří císařů. Druhá z těchto zařízení je motorest Bonaparte, který bezpečně najdete také v Rousínově, ale u sjezdu z dálnice D1 z Brna na Vyškov.

Zámek. Vznešený to název pro stavbu, kde kdysi sídlilo panstvo. Ovšem, málem bych zapomněl, také vládlo. Jak se dějiny převalily, odešla šlechta do jejich propadliště a jejich méně významná sídla nám začala padat vlivem zubu času a státem podporovaného vandalismu, padat na hlavu. Naštěstí je kolo kulaté a točí se neustále a další vlna mocipánů odešla na smetiště dějin. A tak bylo možno některé stavby i zachránit. Jedním ze zámků u kterých se to pomaličku, ale jistě daří je i ten Hrubšický.

Stane se to vždy ke konci prázdnin. Nejlépe poslední týden v srpnu. Celé léto bažím po nějakém dobrém koupání, výletech na kole a příjemné osvěžovně. Honím se za touto chimérou po celé republice, abych právě v onen inkriminovaný čas zjistil, že ten největší poklad mám takřka za domem. O čem, že to vlastně mluvím? O říčních lázních v Ivančicích, přesněji, o říčních lázních u Stříbského mlýna.

Mnoho jsem o této restauraci slyšel. Několikrát kolem ní já pošetilec projel, aniž bych se v ní zastavil. Byl jsem na ni zvědav jako na žádnou jinou. A konečně nastal ten čas. Jel jsem od Znojma, ze služební cesty, hladový tak, že bych doslova a do písmene louskal hřebíky, nejlépe velikosti 100. V Moravském Krumlově se nám postavila do cesty (a přímo u cesty) restaurace U Blondýny.

Na svém putování po našich hospůdkách se s vámi, milý čtenáři, zastavím opět na chvíli v Oslavanech. Naším cílem bude tentokrát podnik, který vznikl teprve nedávno, trošičku zastrčený, ale o to zajímavější nejen polohou, ale i vysokou kvalitou služeb. Vězte tedy, že v nenápadné ulici V Oslavě, ve strategické poloze u Templářské cyklostezky, je restaurace zcela a zbrusu nová. Řídí ji rukou sice mladou, ale velmi zkušenou pan Radim Prát. Odtud také název celého podniku. Restaurace U Prátů.

Blíží se léto a s ním doba dovolených. Někdo rád širé dálavy se slanou příchutí moře, druhý zase rád poznává kraje vezdejší na kole nebo pěšky. Vysočina a zejména okolí Žďáru nad Sázavou je pro choutky tuzemské turistiky jednou z nejlepších destinací. A kde se zastavit, když vám při tom toulání začne kručet žaludek?

Mohutný rozvoj naši dopravní infrastrukry, zejména v posledních letech, znamenal notný úbytek vyhlášených hospod a hospůdek, které profitovali z toho, že stojí u hlavních tras. Obzvláště krutě se projevily dálnice. Lidové restaurace byly ve většině případů nahrazeny benzínovými pumpami, které nabízejí ve svých shopech také něco málo k zakousnutí.

Mezi Náměští nad Oslavou a Třebíčí se rozprostírá bájný trempský ráj. V dobách nedávno minulých tudy táhly tlupy dobrodruhů zpívajících protistátní písně. Při svých toulkách se úporně vyhýbaly podivným zeleným mužíčkům s rudými epoletami na ramenou připomínající mimozemšťany a oslovujícím se tajuplně „soudruhu“.